na Blog.cz

Byly chvíle, kdy jsem tě jako malé děcko milovala. Byly však i takové, ve kterých jsem prosila Boha o tvé potrestání. Doufala jsem po nocích, že jednou nadejde čas a ty se vyznáš ze svých hříchů, omluvíš se. A teď, když jsi na smrtelné posteli prosil o odpuštění...nebyla jsem tam, abych ti jej dala.
   Zazvoní telefon, bežná věc, která mi nedala žádné intuitivní pobízení o tom, že se blíží hrozná zpráva. Zvedla jsem jej jako vždy, bezmyšlenkovitě a s naprostou elegancí a noblesou, jak je již zvykem. Hlas mé sestry, který mi oznámil tvou strašlivou smrt mi zní v uších stále, jakoby se vše stalo před minutou a já ten telefon právě položila. Posadila jsem se po tom krátkém, ale výstižném rozhovoru na postel. Nedokázala jsem uvěřit, ale co víc, byla jsem šokována. Byla jsem překvapena jaké pocity to ve mě vyvolalo - úlevu, rozpaky, neuvěřitelnou zlost a ano přiznám se, drobnou radost. Seděla jsem tam dlouhou chvíli a netušila jsem, jestli ty pocity, které cítím jsou správné. Jsem zlá? Jsem špatná z toho důvodu, že nepláču a zoufalstvím si nervu vlasy, protože jsi zemřel? Co je pravda? Jak vlasně vypadá takové normální truchlení nad někým koho jsem nenáviděla a zároveň milovala. MYslela jsem na tebe celý zbytek týdne a soužila se pocitem vinny z mé reakce. DUmala jsem nad tím, jak projevit trochu lítosti či smutku. Stále jsem však měla před očima věci, které jsi dělal nám všem. Nejen mě a sestrám, ale hlavně mamince, kterou nadpozemsky a neohroženě miluji, jak jen může dcera milovat skvělou a chápavou matku, která mi byla vždycky oporou. V hlavě se mi přehrával film, neúprosně dlouhý a útrpný, na ty chvíle, kdy maminka plakala. A já se choulila v posteli a snažila jsem se jejich křik nevnímat. Vím, že ze sester jsem nebyla tolik postižena tvým chováním, ale vnímám to možná více než ony. Tolik se mě tyto scény dotýkají a vyvolávají ve mě uzkost.
  NEplakala jsem....do chvíle než jsem tě spatřila na pohřbu. Za sklem v otevřené rakvi, zdá se mi to přirovnání poněkud nevhodné, ale připomínal jsi mi Sněhurku, nebo Šípkovou růženku, která usnula. POhlédla jsem do tvé tváře, tolik unavené a ztrhané. Vzpoměla jsem si na ty pěkné chvíle, kdy jsem ti jako malé nedochůdče ležela na břiše a říkala ti medvídku, jak jsi mě nechal točit volantem v autě, jak jsem s tebou jezdila plavat a také na tvou tvář ve které jsi v některých chvílích měl příjemný a velmi milý úsměv, který ti prozářit tvé šedé oči.
   V tu chvíli jak jsem tam tak stála, jsem s úlevou v duchu vyřkla své odpuštění. Někde nahoře teĎ jsi a hledíš na nás. Myslím na tebe. A jsem šťastná, že jsem dokázala odpustit, plakat a přimluvit se za tvou duši. Snad budeš mít věčný klid, který nikdy neskončí. A Až se jednou setkáme...vím, že budu schopná tě opět milovat jako svého otce...
Tvá dcera Veronika
Pro Tvou věčnou památku...

,, Co tam vidíš má drahá?"

Budoucnost, pomyslí si když hledí na nebe po kterém bloubí mraky, kéžbych viděla budoucnost. Ale já tam vidím jen tu modř a prázdno. Vnímám to vakuum kdesi nahoře a cítím, jak mi svírá hrdlo nedostanek kyslíku. Hledím na modrou planetu, tak krásnou, osamnělou a strhanou životem s lidmi. Kdesi dále se blýská chladný měsíc a z jeho zvrásněné tváře cítím stáří a moudrost, která se může připsat pouze luně, která okouzlila mnohé básníky a umělce. Kroužím po oběžné dráze a vidím tolik krás širého vesmíru, které jsem dříve nezahlédla. Snad jsem byla slepá či jsem nechtěla vidět. Snad jsem byla mrtvá a teď jsem se probudila k životu. Nevím, zda to jsem vůbec já. A čí zásluhou jsem obživla.
A žiju vůbec? Nejsem jen loutkou něčeho mocnějšího? Co když my lidé vlastně ani nemáme vlastní vůli. Co když jsme hračky se kterými si někdo hraje? Ví někdo pravdu? Cítí to taky někdo stejně jako já? Nebo jsem sama...
Chtěla bych se tohle někdy dozvědět. Ale pravdu nejspíše všichni poznáme po smrti. Anebo nikdy. Celý život se za něčím pachtíme,a le pravý jeho smysl se nikdy nikdo nedozví. Již asi chápu proč umělci dobrovolně odcházejí z tohoto světa. Nejsou chápání a oni zase nechápají okolí. Svět je pro ně nutnost a dech samotný taktéž....

Nikdy nevíš, co tě v životě čeká, má milá. Celý život je jako nedopsaná kniha. Začíná úplně prázdným papírem, který voní dřevem a je jen na tobě, jaký příběh se na něj začne psát. Je tolik věcí neobjevených a přitom je někdy moc těžké začít novou kapitolu tím správným způsobem. Poznala jsi mnoho lidí, lásek a šťastných i smutných chvil. Ale záleží kolik moudra a zkušeností si přijala. Jen bůh ví, co tě v životě jednou čeká a nemine. Žiješ přítomností, avšak nejsi tak šťastná, nebo nechceš být,
jak by jsi měla. Tvá kniha života je zatím plná slůvka ,,Ale", co chceš být? Smutnou kreaturou, která nechce být na tomto světě? Nebo holka, která miluje celý svět. Sama nevíš….přitom je to tak jednoduché. Snad někdy přijmeš i to dobro, které je na světě. Rodinu, lásku a přátelství. Je tolik lidí, kterým na tobě záleží. Nevěříš tomu? Ale je to tak milá zlatá. Orin, rodiče, sourozenci,c elá rodina. Všem na tobě záleží. Ještě asi nejsi
dost zralá na to, abys to pochopila, ale jednou to jistě přijde.
                Každý den usínáš s myšlenou na drahého Orina, který tě miluje, tak proč máš stále pochybnost? Nevíš, že i ty si zasloužíš být milována? Hledíš na jeho tvář, oči a víš , že on je to jediné dobro, co tě potkalo. Všichni ostatní přicházejí a odcházejí. Někdo tě opustil kvůli tobě děvenko. Proč je pro tebe tak těžké napsat své kamarádce, že ti na ní záleží? Ty chceš, aby se snažila sama? No, ale s tímto přístupem moc daleko nedojdeš. Všechny nakonec zapudíš. Nelze očekávat, že za tebou přilezou a řeknou ti ,,Ahoj", když děláš, že neexistují. Odvrhnou tě a nakonec stejně zůstaneš sama. Tohle ty chceš, má drahá? Jsem si jistá, že stoprocentně ne. Tak proč se tak chováš? Zamysli se a řekni proč? Že si nezasloužíš nikoho mít? Že jsi zlá? Ale to přece není pravda!
Přestaň se obviňovat z toho, co ti vyčítali na základní škole ti idioti. Vždyť to není pravda a obě dobře víme, že se to Anetě vrátí a ty se budeš smát jako poslední. Udělala jsi spoustu chyb, zničila jsi život Lence, ačkoliv ne se zlým úmyslem. Já vím jak to bylo i s Pájou, vím vše, co ty. Zezačátku jsi to vždy myslela dobře, ale vymklo se ti to z rukou a ty jsi věděla, že ten konec bude jednou přijde a bude takový jaký byl: bolestivý, smutný a dramatický.
                Ale přes to všechno jsi dobrý člověk. Miluješ Orina a všechny na kterých ti záleží. TAK ŽIJ SVŮJ ŽIVOT! Nech minulost minulostí a žij přítomností. Nebuď neustále vyděšená a smutná. Představuješ si, jak se konečně někde usadíš a budeš šťastná. Buď trpělivá, ani Řím nepostavili za den, to si piš. A stejně tak i ty se dočkáš šťastného konce, co když s Orinem? Nikdy nevíš, co se stane a nemůžeš to ani popřít ani potvrdit. Jsi si jistá, že ho miluješ, víš to…zbytek přece záleží
na obou. A když i to, co cítíte je pravé, co vám stojí v cestě? Ano jistě, tak dálka. Ale i on bude jednou dospělý a zjistí, že v tomto světě to v dospělosti není tak jednoduché, jak se zdá. Když dospěje a uvědomí si, že člověk
musí být tam, kde mu to osud určil. Milovice jsou bohužel tabu. Ano, tolik jsi plakala, začala jsi mít to místo ráda a najednou tě znovu někdo trhá z tvého domova. Domov je tam, kde je srdce…kde je to tvoje? Tolik ses stěhovala, že své srdce nosíš sebou a nikdy si ho nenechala na žádném místě. Zanechávalas pouze stopu. Celý život, jak toulavý pes, co chodí od domu k domu a hledá své pravé místo. Opět každým rokem, když se vracíš do svého rodného
města, máš husí kůži a cítíš domov, ale i tam jsou černá místa…zůstala tam i ta špatná část dětství ,na kterou nerada vzpomínáš. Ale je to i v tobě a ty to víš. Místo, abys čekala dobré věci, tak neustále věříš v ty špatné a otevíráš jim dveře. Drahá, ale život je hlavně o těch dobrých! Ačkoliv se to někdy nezdá, ty věříš že dobré věci se stávají špatným lidem a naopak. Ale to se změní….musíš věřit. Jednou se to obrátí. A hlavně věř mě, protože já jsem ta část tebe, kterou by Stephen King v knize Geraldova hra označil za tu správnou, co se ti snaží zachránit život. Tak mi věř, naslouchej a miluj lidi okolo sebe!

A tak ponoukána svým já, jsem začala věřit na lásku a dobré věci. Chvilku to potrvá, ale snad se moje duše změní a rozkvete jako růže. Vždyť život
je krásný hlavně díky lidem, které miluji.
Miluji rodinu, přátelé, život a hlavně…Miluji Tebe Orinku!!!